Herodes Veliký: Geniální stavitel, krutý vládce a postava plná rozporů

Postava Heroda Velikého je opředena legendami a historickými fakty, které vykreslují obraz muže mnoha tváří. Byl skutečně jen loutkou v rukou Říma, nebo geniálním diplomatem a stavitelem, jehož jméno se navždy zapsalo do dějin? Zdroje naznačují, že Herodes nebyl ani zdaleka pouhým poslušným vykonavatelem vůle mocných. Jeho cesta na trůn Judska nebyla přímá a bez překážek. Jako druhorozený syn Antipatra, významného spojence Říma, postrádal „nezbytné' - královskou a židovskou krev. Nicméně, co mu chybělo v rodové linii, vynahrazoval si neukojitelnou touhou po moci a schopností adaptace.

Vzestup k moci: Síla, diplomacie a římská podpora

Otec Heroda, Antipatros, si vydobyl silné postavení díky své spolupráci s Římem. V roce 47 př. n. l. jej jmenoval místodržícím Judey. V té době se v zemi stupňovalo napětí a protesty proti římské nadvládě, které zahrnovaly i odmítání plateb daní. Mladý Herodes v té chvíli prokázal svou rozhodnost a neváhal použít k potlačení povstání násilí, což mu rychle vyneslo pozornost římských mocných. Marcus Antonius v něm spatřoval spolehlivého partnera, a s jeho podporou se Herodovi podařilo přesvědčit i římský senát. V roce 40 př. n. l. byl formálně jmenován králem Judska.

Aby se toto formální jmenování proměnilo v realitu, Římané mu poskytli silnou armádu složenou převážně z žoldnéřů. Následovaly tři roky bojů, než se mu podařilo získat kontrolu nad Jeruzalémem. Dobytí města pak bylo pouhou formalitou. Herodův vzestup nebyl tedy výsledkem pouhého štěstí, ale promyšlené strategie, která zahrnovala vojenskou sílu i politické manévrování s římskými vládci, včetně pozdějšího císaře Marca Aurelia.

Herodes jako král: Vztah k židovskému lidu a vnitřní démony

Herodes se jakožto „násilně dosazený protektor' nikdy netěšil oblibě mezi prostým židovským lidem. Byl vnímán spíše jako zrádce než legitimní vládce. Toto vnímání posilovaly i jeho vlastní činy a osobní život, který byl plný intrik a násilí. Jeho vztah k Mariamné, princezně z hasmoneovské dynastie, byl zpočátku plný vášnivé lásky, ale postupně se zvrhl v chorobnou žárlivost a nejistotu. Pochyboval o své vhodnosti, kráse a bohatství pro ni. Byl posedlý strachem, že je s ním jen kvůli jeho moci a konexím.

Tato narůstající paranoja jej vedla k tomu, že začal vraždit všechny, které považoval za hrozbu. Mezi prvními oběťmi byl jeho předchůdce, Hyrkanos I. Herodes, ve svých 36 letech, cítil, že má konečně volnou cestu k založení vlastní dynastie. Oficiálně měl deset manželek, ale klíčovou postavou v jeho životě a vládě se stala jeho sestra Salome. Ta si na královském dvoře vydobyla výjimečné postavení jako jediná osoba, které král slepě důvěřoval, a po desítky let ovlivňovala rozhodování o životě a smrti.

Mariamné a rodinné tragédie

Herodes svou ženu Mariamné miloval, ale jeho láska byla zároveň spojená s podezřívavostí. Když Mariamné požádala Heroda, aby jmenoval jejího mladšího bratra Aristobula veleknězem, čímž by jí prokázal lásku a upevnil její postavení, Herodes jí vyhověl. Aristobulův osud byl však paradoxně zpečetěn jeho prvním veřejným vystoupením. Mladý muž okouzlil davy svou přirozenou autoritou a charismatem, kterému se Herodes po celý život tolik snažil vyrovnat. Vyplynulo najevo, že Aristobul by měl mezi lidmi větší podporu než sám král. Pro paranoidního Heroda to byla nepřijatelná hrozba.

Švagrův úspěch se mu zprotivil a nechal jej utopit. Tento čin vyvolal nejen hněv Mariamné, která Heroda proklela, ale také ostrou reakci od Marcuse Antonia, který Heroda vyzval k písemnému očištění od podezření. Herodes se vydal do Říma, ale po návratu už nic nebylo jako dřív. Mariamné s ním odmítala sdílet lože, přesvědčená o jeho vině a zároveň věděla, že ji pověřil zabitím, pokud se z Říma nevrátí živý. Situaci ještě zhoršila Salome, která králi podala zprávu, že Mariamné nebyla k němu po celou dobu věrná. Herodes svou ženu obvinil z pokusu o otrávení a nechal ji zavraždit.

Tragédie tím neskončily. Stíhán bludy a přesvědčením, že všichni usilují o jeho trůn, nechal Herodes zavraždit i dva své dospělé syny z manželství s Mariamné. Stejný osud postihl i dalšího syna z prvního manželství. Jeho paranoidní mysl nenašla klidu.

Vražda neviňátek: Mýtus či historický fakt?

Jedna z nejkontroverznějších událostí spojovaná s Herodovou vládou je takzvaná „vražda neviňátek'. Svatý Matouš ve svém evangeliu popisuje, jak Herodes, v obavě před nově narozeným Ježíšem, nařídil vyvraždit všechny chlapce do dvou let věku v Betlémě. Během staletí se počty údajných obětí dramaticky zvyšovaly, od stovek až po tisíce. Otázkou zůstává, zda k této tragédii skutečně došlo, nebo zda šlo o účelové vytvoření obrazu zlověstného panovníka, který by kontrastoval s pozitivním vnímáním nově se rodícího náboženství.

Je pozoruhodné, že nejvěrohodnější historik té doby, Flavius Iosephus, se o vraždění betlémských dětí nezmiňuje. Nic to však nemění na faktu, že Herodes Veliký byl skutečně vládcem krutým, jehož vláda byla poznamenána násilím a intrikami. Jeho ambice a snaha o upevnění moci jej vedly k činům, které si zaslouží přísné historické hodnocení.

Dědictví Heroda Velikého: Stavby a odkaz

Navzdory své krutosti byl Herodes také mimořádně schopným stavitelem a administrátorem. Jeho nejvýznamnější počin je bezpochyby přestavba Jeruzalémského chrámu, která se stala symbolem jeho moci a vlivu. Byl také spojencem Říma v boji proti Parthům a prokázal své vojenské a organizační schopnosti. Jeho krutý způsob vlády však zanechal nesmazatelnou stopu v biblické tradici, která mu přisuzuje tyto kontroverzní skutky.

Jeho vláda, která začala v roce 40 př. n. l. udělením titulu krále, byla poznamenána i dalšími rodinnými tragédiemi. Ještě před vlastní smrtí nechal popravit dalšího ze svých synů, čímž jen potvrdil pověst panovníka trpícího těžkými psychickými problémy. Jeho jméno se stalo synonymem krutosti a tyranské vlády, ačkoliv jeho architektonické a politické úspěchy nelze opomíjet.

Korintský průplav jako symbol ambice a boje s překážkami

Zmínka o Herodovi v kontextu Korintského průplavu může na první pohled působit nepatřičně, ale oba příběhy spojuje téma ambice, velkolepých projektů a neúprosné reality, která těmto vizím často stojí v cestě. Korintský průplav, spojující Korintský záliv s Saronským zálivem a oddělující tak poloostrov Peloponés od řecké pevniny, je technickým divem s bohatou a komplikovanou historií.

Idea průplavu se objevila již ve starověku, kdy o něm uvažoval korintský tyran Periandros. Projekt se však ukázal jako příliš náročný. Později se o jeho realizaci pokoušel i římský císař Nero, který slavnostně zahájil výkopové práce s přispěním 6 tisíc židovských válečných zajatců. Krátce po jeho smrti byl projekt opět zastaven. Další snahy o obnovení stavby se objevily ve 2. století n. l., ale až po obnovení nezávislosti Řecka v 19. století se projekt vrátil na stůl.

Finanční problémy a krach francouzských firem, které se na stavbě podílely (včetně problémů spojených s Panamským průplavem), zpozdily realizaci. Stavba byla zahájena v roce 1882 pod vedením francouzské společnosti, ale i ta čelila finančním potížím. Nakonec byl průplav dokončen v roce 1893 řeckou firmou, čímž se posílila pozice Pirea jako významného přístavu.

Korintský průplav, dlouhý 6,4 km a s hloubkou 8 metrů, se potýkal s problémy od počátku. Jeho úzká šířka (pouze 23 metrů) jej činí pro moderní velké lodě nepoužitelným a jeho ekonomický význam je proto omezený. Vysoké stěny kanálu (až 90 metrů) jsou náchylné k sesuvům půdy, vzhledem k tomu, že jsou vykopány do měkké horniny v seismické oblasti. Silný vítr a rozdílné hladiny přílivu v obou mořích navíc způsobují silné proudy. Průplav byl několikrát uzavřen a upravován, dokonce i během válek. Dnes jej ročně využívá přibližně 11 tisíc lodí, většinou turistických.